Literární plodnost by mohl leckterý spisovatel Vieweghovi závidět. Náš nejznámější romanopisec vydává knížky jako na běžícím pásu a přesto má každá úspěch. Důvody mohou být různé, já u Viewegha preferuji schopnost promítnout do svých děl každodenní život nás naprosto obyčejných lidí, naše pocity, myšlenky, každodenní leckdy groteskní situace, co život přináší.
Ale, co když nám už život nemá co přinést, postupně se nám odpočítávají minuty do konce našich předem vyměřených životů, ale my přesto žijeme jako bychom tu měli být věčně? Touhle větou by se dal stručně shrnout obsah nové Vieweghovi knihy s poetickým názvem "Andělé všedního dne", které vydalo nakladatelství Druhé město.
Příběh, který se odehrává v rozmezí jednoho dne v Praze se zabývá životem tří obyčejných lidí, kteří spolu na první pohled nemají příliš společného, přesto se jejich životní přímky na sklonku dne propojí. Učitel autoškoly, mladá vdova a sebevrah, poslední kroky dvou z nich sledují čtyři andělé s honosnými jmény Hachamel, Jofaniel, Nith-Haiah a Ilmuth. Nejedná se ani tak o strážně anděli, ale o anděli poslední pomoci snažící se s lidmi mluvit, pomoci jim aspoň na chvíli vyjít ze stereotypu jejich nudných životů a zažít něco, co jim udělá radost. Paradoxně v jejich posledních chvílích a i přesto, že lidé jsou vůči nim hluší a neposlouchají je.
Stálá naléhavost smrti je cítit z každé stránky této novely a Viewegh tak dává čtenáři možnost se zamyslet nejen nad životem hlavních hrdinů, ale i nad tím svým. I přesto, že se zabývá právě tímto smutným tématem, žádná pasáž knihy neklouže do přílišného sentimentu nebo do rozplyzlých úvah na téma člověk versus smrt. Autor se drží reálných pocitů, které v nás smrt a myšlenky na ní vyvolávají, ale na druhou stranu dokáže ukázat i radostnou stránku života, která je plná přání a očekávání nás všech. Co na tom, že nevíme, jestli se splní, zda-li budeme mít vůbec další den, kdy bychom si je mohli splnit.