S příchutí smrti - film Imaginárium dr. Parnasse
autor: Lucie Christovová | vydáno dne 27. 01. 2010

Reklama táhne, a to u tak smutné události, jakou úmrtí je, platí dvojnásob. 22. ledna uplynul od Ledgerova nečekaného skonu rok a ve stejnou dobu bylo Imaginárium, prošpikované poctami jeho osobě, vysláno do kin. A nálepka "poslední film Heatha Ledgera" zastínila všechno ostatní. Film jako takový se pod záplavou podobných přívlastků trochu ztrácí. Rozhodně ale platí: kdo má rád Gilliamův rukopis a jeho fascinaci fantazií, temnými stránkami lidských duší, všemi možnými podivnostmi a poněkud zvrácenou logikou, přijde si na své, i když v trochu rozředěnější formě než obvykle. Imaginace, hlavní zaklínadlo Gilliamových snímků, je zahrnutá už v názvu a celý film je na práci s ní postavený. Tradičně hodně práce náleží i divákovi. Mnohé je jen naznačeno a ne vše má být lehce pochopeno.

Hlavní osou příběhu je soupeření mezi pyšným doktorem Parnassem a soutěživým a lstivým ďáblem. Ti dva se před více jak tisíci lety vsadili o to, kdo dříve získá svým učením více duší. Parnassus vyhrál a odměnou mu byla nesmrtelnost. Jenže jak šel čas a svět se měnil, pochopil tento pyšný, ale moudrý muž, jak zrádná je nesmrtelnost. A když potkal ženu svých snů a ďábel mu nabídl návrat k normálnímu životu, rozhodl se bez váhání. Cenou, již musí zaplatit, je jeho prvorozené dítě. Nevinná dcera má na světě vyměřeno jen 16 let. Jenže ďábel má stejně jako Parnassus slabost pro sázky a bláznivý závod o nic netušící duši může začít. Zdánlivě jednoduchou dějovou linku ale záhy zkomplikuje postava Antonyho, nemrtvého oběšence, který má s ďáblem nevyřízené účty. A právě s ním vstupuje do děje ona absurdnost, na niž jsme u Gilliama zvyklí.

Ponurá atmosféra skrze níž sledujeme náš svět je v ostrém kontrastu s prostředím, v němž ďábel svádí svůj souboj. Ten se odehrává v Parnassově mysli, v jeho kouzelném imagináriu, v divukrásné a nevyzpytatelné krajině za zrcadlem, kde každý najde svůj vlastní ráj. Po nějaké době ale dorazí do bodu, kdy se musí rozhodnout. Zda zvolí trpkou a náročnou cestu ke smíření či zda se vydá po ďáblových lákadlech a ztratí sám sebe navždy. A právě tato odvěká hra mezi mužem vznešeného duchovna a lstivým čertem je tím, oč v Imagináriu běží. Nakolik jsme strůjci svého osudu a co za nás rozhodují ostatní? Kdo manipuluje a kdo je jen figurkou? A kdo jednou zaplatí za naše skutky?

„Nevím jak by Imaginárium vypadalo, kdyby ho Heath dotočil. Dal bych cokoliv, abych to mohl vidět. Myslím, že po tom, čím jsme prošli je ten film pro diváky zajímavější a vlastně i zábavnější. Není tak temný, jak původně měl být. Což je teda opravdu velká ironie. Ale jsem neskonale vděčný, že jsme ho dotočili. Nejen proto, že vím, že je to sakra dobrý film, ale i proto, že vím, že by to tak Heath chtěl. Je správné, že právě tohle je jeho poslední film; něco, co dělal z lásky a pro vlastní potěšení,“ říká trochu neskromně Gilliam, ale vystihuje podstatu Imaginária dokonale. Že jde o jeho film, poznáte okamžitě. Stejně jako to, že rozuzlení příběhu, které nabízí, by za jiných okolností nedopustil, protože by dal přednost něčemu symboličtějšímu a pravděpodobně i méně stravitelnějšímu. I tak ale platí, že je Imaginárium dr. Parnasse dobrý film a vyplatilo by se na něj jít i kdyby žádný Heath Ledger nikdy neexistoval.