Používáním webu i-kultura.cz souhlasíte s tím, že k poskytování služeb, analýze návštěvnosti a cílení reklam používají soubory cookie. Více informací
Dánský režisér Henrik Ruben Genz má Česko rád od roku 2008, kdy s filmem Ukrutně šťastni vyhrál festival v Karlových Varech.

Tento týden přijel do Prahy uvést novinku Tak pravil Bůh, která se mimo Dánsko poprvé představila na podzim na Londýnském filmovém festivalu. Nevšední tragikomedie o tyranském otci se zálibou v cibulačce ze šnapsu, jeho ženě a třech synech se ode dneška hraje v českých kinech.

Film vychází ze stejnojmenné autobiografické knihy Jense Blendstrupa. Jak věrná je skutečnosti?

Jens začal knihu psát poté, co zemřel jeho otec, jako určitou terapii. Neměl to ani být román, jen si chtěl uchovat vzpomínky na svého démonického a excentrického rodiče.

Jeho kniha je založena na skutečných událostech, nebo spíš na skutečných vzpomínkách. Jestli se to stalo přesně tak, jak popsal, nevíme. Jens během psaní zjistil, že potřebuje od materiálu odstup, a začal otce z knihy nazývat Bůh. Doma tak tátovi neříkali. Tím knize dodal humor a její vznik pro něj nebyl tak traumatický.

A jak věrný je váš film knize?

Jde o volnou adaptaci, něco jsme si přimysleli, některé historky upravili, ve skutečnosti třeba matka nikdy z domova neodešla. Četl jsem tu knížku hned, jak v roce 2004 vyšla. Téma egocentrického otce, který tlačil na své syny, mě zajímalo, i já měl s tátou problematický vztah. Vlastně je to klasika, celá nordická mytologie stojí na příbězích otců a synů. Ta kniha se skládá z chytrých a zábavných fragmentů, ale chyběl jim příběh.

V roce 2011 mi pak zavolali producenti ze společnosti Toolbox (která stojí mj. za filmem Hon) s tím, že koupili na Tak pravil Bůh práva. A na mou námitku, že tu knihu není možné zfilmovat, navrhli, abych postavil scénář na postavách. Tak jsem na tom začal spolu s Bo Hansenem pracovat, v přestávkách mezi natáčením dvou jiných filmů. Postupně jsme našli dramatický oblouk v otcově nemoci. Muž, který se považuje za Boha a musí se vyrovnat se smrtelnou chorobou? To znělo jako zápletka. A všechny fragmenty do ní najednou zapadly.

Film se místo třiceti let odehrává jen kolem roku 1986, kdy vybuchla jaderná elektrárna v Černobylu a vrcholila epidemie AIDS. To přidává stín soudného dne…

Byla to depresivní léta. Zvlášť pro teenagery. Zdálo se, že váš život nemá budoucnost. Svět vypadal ještě šíleněji než ta rodina.

Díky 80. letům také vaše postavy mohou na plátně excesivně pít a kouřit.

Tehdy si lidi běžně dali k obědu dvě tři piva a nikomu to nepřipadalo divné. Až v polovině 90. let začalo být pití alkoholu a kouření považováno za nemorální. Otce ani nenapadne, že by mohl být alkoholik, pro něj je pití normální.

Otec Bůh se považuje celý za dokonalého. Přitom nedokáže porozumět svým dětem, ačkoliv pracuje jako psycholog.

To se stává často, že jste skvělý v práci, lidi vás obdivují, ale s nejbližšími vztahy si neumíte poradit. Já sám si z mládí nepamatuju žádného otce, který by měl se svými dětmi přátelský vztah. To prostě nebylo součástí kultury, v níž jsem vyrostl. Otcové se o rodinu starali tak, že chodili do práce. Bůh sice dokáže rozpoznat problémy druhých, ale svým blízkým nerozumí.

Film taky ukazuje, jak jsou rodinné vztahy komplikované. Synové chtějí Boha nenávidět, ale nedokážou to, tak se s ním stále hádají a usmiřují.

Problém je v tom, že otec je nespokojený sám se sebou. Chtěl být někým jiným, než se stal. Ne že by své syny neměl rád. Nesnáší sám sebe. Své děti ale není schopný milovat, protože mu připomínají, že neuspěl tak, jak si představoval. Toužil něco vytvářet, ale jako psycholog hlavně mluví. Pomáhá lidem, ovšem nic po něm nezůstává. Jens píše, že jeho otec chtěl mít sochu na náměstí. Nestačilo mu, že stvořil své syny. A oni si mysleli, že je s nimi něco špatně, když je otec neuznává.

Viděl Jens hotový film?

Čtyřikrát. Poprvé byl v šoku. Zná svou knihu, zná tu skutečnost, najednou jeho dílo a život vypadaly jinak, protože jsme jeho historky přeházeli a dali jim jiný kontext. Podruhé na knihu zapomněl a přistihl se, že se směje. Už nešlo o jeho příběh, ale o příběh všech synů a otců. Od té doby se mu ten film pokaždé líbí víc a víc. Herci Soren Malling a Lisa Nilssonová mu dokonce připadají lepší než jeho rodiče.

Jak film přijalo dánské publikum?

Já recenze sice nečtu, ale doslechnu se o nich. Jsou prý dobré, pro někoho je ten film jen moc divný a osobitý a potřebuje víc času se s ním srovnat. Většina obecenstva se v něm vidí. Pro mě je něco jako kostka maggi, které hází Bůh do své cibulačky. Obsahuje esenci každé rodiny – konflikty, láska, sex, dospívání, úzkosti, touhy, všechno tam je zdestilované. Každý divák je jako hrnec vařící vody, a když se v něm film rozpustí, má pro něj chuť jeho vlastní rodiny.

 

Přečteno: 130x | Sdílet

zdroj: www.novinky.cz

Hodnocení: 0