Používáním webu i-kultura.cz souhlasíte s tím, že k poskytování služeb, analýze návštěvnosti a cílení reklam používají soubory cookie. Více informací
Ženských kapel není na české hudební scéně mnoho. Jednou z nich je rocková The Agony. Existuje pátý rok.

Vydala dvě alba, z nichž to aktuální se jmenuje 689 a voní novotou, a kromě koncertů v domácích klubech vyjíždí hrát do zahraničí. Na otázky odpovídala zpěvačka a kytaristka Nikola Kandoussi zvaná Niky.

Mají to u nás ženské kapely těžké?

Záleží na přístupu fanoušků. Pokud si někteří myslí, že ženská kapela musí hrát zákonitě špatně právě proto, že je ženská, je složité je přesvědčit jen k tomu, aby nám dali byť jen šanci. S otevřenými fanoušky problém nemáme. Osobně to beru tak, že naše ženskost je něco, čím můžeme zaujmout, co nás odlišuje od ostatních, a když ji podpoříme dobrou muzikou, není co řešit.

Narážíte občas na přehlížení či pohrdání ze strany mužských kolegů?

Do očí nám ještě nikdo nic neřekl. Občas jsme se sice něco takového doslechly, ale s tím nemůžeme nic dělat.

O čem si v kapele povídáte, když jedete v dodávce na koncert?

Těch témat je spousta. Bavíme se o kapelních věcech, o tom, co bylo v práci, co se dělo minulý víkend, kdo se kde opil, kdy zastavíme na toaletu, jak nám jdou milostné životy, a občas řešíme, jestli jsme pořád sladěné. Detaily vynechám, ženy jistě chápou.

S jakou ambicí jste kapelu zakládala?

Mou ambicí bylo a je mít nejlepší ženskou kapelu minimálně v téhle republice, tenhle cíl mě žene kupředu dodnes. Také bych si přála, aby jednou, až nějaká mladá holka bude brát kytaru do ruky, založila svou kapelu díky tomu, že jsem ji k tomu inspirovala.

Já to takhle měla s britskou dívčí kapelou Girlschool, takže by to bylo hezké uzavření kruhu.

Co musí mít dobrá písnička vaší kapely?

Především dobrý kytarový riff a zpěvný refrén. Myslím si, že rocková muzika není zase tak složitá. Pokud si člověk zpívá refrén nebo melodii další den ve sprše, nebo si na ni vzpomene ráno, když se vzbudí, pak narazil na dobrou píseň.

Samozřejmě při skládání hledáme dobré harmonie i to, aby byly skladby muzikantsky a aranžérsky zajímavé. A musí v tom být energie. Nesnáším kapely, jejichž členové působí při koncertech jako leklé ryby.

Vaše texty jsou anglické. Proč?

Angličtina má pro mě jako autorku textů výhodu v tom, že můžu psát o problémech a věcech, ze kterých se potřebuju vyzpívat. Mnohé mé texty, hlavně na druhé desce, jsou velice osobní, velice otevřené, a ten, kdo si je přeloží, to pozná. Většina lidí to ale nedělá, a tak pro ně zůstávají mé problémy zakryté. Díky tomu se cítím bezpečně. Kdybych o nich psala v českých textech, cítila bych se zranitelná.

O jakých problémech a věcech hovoříte?

Když jsem byla mladší a přišla jsem z Čáslavi, kde jsem předtím žila, do Prahy, o životě jsem vlastně nic nevěděla. Až časem jsem postupně přicházela na to, že nezbláznit se je někdy těžké, že vyjít s penězi je těžké, být v nekonvenčním vztahu je těžké.

To, o čem teď v textech píšu, je mapování mých srážek s realitou. Že nic není černé nebo bílé, že je těžší pochopit než odsoudit, že některé věci vás mohou přitahovat i odpuzovat zároveň. Třeba svou fascinací prostředím, které jsem předtím neznala. Pražské podsvětí je od Čáslavi opravdu hodně daleko. To jsem poprvé nechala proniknout i do písniček Switch a Video Arcade.

Zkusíte psát i české texty?

Ano, začínám na tom pracovat. Je to ale výzva, protože k muzice, kterou děláme, mi český jazyk připadá neotesaný. Hodí se k ní určitá témata textů, určité frázování. Pokouším se tedy najít cestu, která povede k tomu, aby se mi české texty dobře zpívaly, aby měly příběh, smysl a rytmus.

Přemýšlím i o tom, že si k psaní přizvu na pomoc někoho zkušeného. Cítím, že není čas na to být hrdá a trvat za každou cenu na tom, že text napíši sama, přestože to nebude fungovat. Jsem rozhodně otevřená spolupráci s někým schopným.

Máte za sebou i řadu koncertů v zahraničí. Jak jste se k nim dostaly?

První se odehrál v Německu asi tři měsíce po založení naší kapely. Na serveru Bandzone si naše písničky našel jeden český emigrant, jenž se usadil v Dorsheimu a pořádal festival, na který nás pozval. Potom se do toho vložil můj kamarád David Staněk, který má spoustu kontaktů na zahraniční kapely a pořadatele. Jednou přišel s tím, že by pro nás měl nějaké koncerty v Nizozemsku, a tak jsme tam jely. Přišlo tenkrát dost lidí, získaly jsme další kontakty a začaly jsme se tam vracet. David nyní pracuje pod hlavičkou agentury Perro Loco a naše zahraniční vystoupení už řeší oficiální cestou.

Jak na vás reaguje tamní publikum?

V Německu je to skvělé, protože tam mají rockovou tradici a lidé si takových kapel cení. V Nizozemsku záleží na tom, jací lidé se zrovna sejdou. Klubová scéna v zahraničí je úplně jiná než u nás. Měli bychom být vděční za takové množství klubů, které u nás jsou. Venku hrají skupiny druhé kategorie v hospodách, barech, kavárnách, obývácích, squatech, garážích a na podobných místech, a teprve když se z nich stanou kapely první kategorie, dostanou se do klubů.

Na co se teď těšíte?

Jsem zvědavá, jaké to bude ve Velké Británii. Na začátku února tam máme naplánovaných pár koncertů, začínáme prvního v Edinburghu. Bude to mimochodem první koncert, na který poletíme letadlem. Potom se vrátíme hrát na kontinent, vystoupíme v Belgii, Francii, Nizozemsku a Rakousku, v létě nás již podruhé čekají zastávky festivalu České Hrady a v brzké době plánujeme klip. Takže se těšíme na pokračování v nastolené cestě postupného progresu a na nové zážitky.

Přečteno: 182x | Sdílet

zdroj: www.novinky.cz

Hodnocení: 0